Cestujeme do New Yorku

Napadne Vás něco více bizarního než cesta s devítiměsíčním miminkem do té nejrušnější metropole? Jaké to bylo a letěli bychom znovu?

To, že cestování je naše vášeň, a že jsme se ho nevzdali ani po příchodu Lindy už víte. Jsme přesvědčeni, že pokud celý cestovatelský proces neprovází stres a napětí, může to ve finále obohatit i takto malé dítě. 

A naše Linda byla a je skvělý cestovatelský parťák! Rozhodli jsme se tedy, že vyzkoušíme něco náročnějšího. Něco, co bude buď absolutní pecka nebo totální propadák - poletíme s Lindou, které bylo v té době devět měsíců do New Yorku! 

 S milovaným tatínom před Královským palácem v Bruselu, zdroj: Vladimír Balušík

Ano, přiznávám, že jsme zřejmě trochu blázni, ale touha ukázat Lindě „Big Apple” a korzovat s kočárkem po Manhattanu byla silnější než všechny obavy. 

A protože jsme vážně dobrodruzi, tak přeci nepoletíme přímým letem! Před sebou jsme tedy měli krásnou cestu: Vídeň - Brusel - Helsinki - New York. 

„Už jsem viděla, že jediné, co na nás na parkovišti počká, budou gumy.."

Do Vídně jsme se dopravili autem, neboť jsme zrovna absolvovali návštěvu Slovensku a byla to pro nás nejlepší možnost. Jsem si tedy myslela…Když jsme dorazili v deset hodin večer na parkoviště blízko vídeňského letiště, přepadly mě jisté obavy, zda to byla vážně ta nejlepší volba…Tma, zima, nic moc prostředí a pochybnosti o tom, že to parkoviště je skutečně dobře hlídané. A protože já jsem člověk, který většinou počítá s tím nejhorším, už jsem živě viděla, jak přiletíme nadšení z USA a jediné, co na nás na parkovišti počká, budou gumy ♥

Ale žádné chmury, jsme teprve na začátku! Brusel čeká - kdo by se nechtěl posilnit před tak náročnou cestou belgickou pralinkou :) První let byl skvělý - naše holčička zaspala ještě před odletem a nenechala se rušit ani během letu. 

Chvíle klidu...pro všechny!, zdroj: Vladimír Balušík

Trošku větší výzva na nás čekala až při příletu...ach to mhd…! Jako člověk z maloměsta (můj muž by bez zaváhání řekl „z vesnice") a jako někdo, kdo si byl celou dobu v Rumunsku zvyklý vozit zadek v taxíku, se zásadně neumím orientovat v jízdních řádech a jet někam třeba i českým vlakem je pro mě trochu porod. Vlado je opak - někdy ho podezřívám, že si naschvál něco splete, abychom si to dobrodružství užili v plné parádě. A tak jsme se po několika přestupech (neplánovaných) dostali poměrně znavení na hotel s nadějí, že by Lindý mohla zaspat brzy…bohužel krutá daň prospaného letu se projevila na noční večerce. Nevadí, zítra na nás přeci čeká Brusel! 

„Stále Vás nemůžeme najít, nemáme už moc času."

Den strávený v Bruselu byl naprosto kouzelný! Linda prospala skoro celý den v kočáře (doháněla noc) a my obdivovali krásy města. Královského města…musím se svěřit s jednou věcí…jsem trošku úchyláček na královské rodiny, proto když cestujeme do země, jež je monarchií jsou to pro mě vždy body navíc (prosím nekomentovat).

Procházka po Bruselu, zdroj: Vladimír Balušík

První zádrhel nastal další den ráno na letišti. Nejprve problém s Lindy letenkou, následně s mojí. Nenašli mě v systému…chvíli jsem přemýšlela, že pokud si chtěl můj manžel zaletět do NY sám s Lindou, mohl to říct rovnou a nemusel mě tahat až na belgické letiště. Ten se ovšem dušoval, že i já jsem na této dovolené vítaná, a že letenku skutečně koupil i pro mě. 

„Stále Vás nemůžeme najít. Nemáme už moc času.” 

INFARKT!! Proč já? Necestuju…už nikdy! 

„Pojďte s námi, ale rychle, prosím.”

Pamatujete si na toho ptáka z animáku Looney Tunes? Tak garantuji vám, že ani ten by mě nedohonil! Letěla jsem!..s Lindou v nosítku, přidržovanou oběma rukama. A paní na vysokých černých podpatkách v klusu přede mnou. I při všem tom stresu jsem dokázala ocenit její tempo v tomto obutí. 

„Neštvi mě!"

Vyřešila se věc a my tak stihli letadlo? Samozřejmě, že ANO! Byla jsem na pokraji nervového zhroucení? Samozřejmě, že ANO! Bylo to naprosto zbytečné? Samozřejmě, že ANO! Přesvědčoval mě můj muž o tom, že všechno se zvládne? Samozřejmě, že ANO! Říkal mi potom, že to přeci celou dobu říkal? Samozřejmě, že ANO! Štvaly mě ty jeho připomínky? Samozřejmě, že ANOOOO!!

Náš malý cestovatel zvládl tedy další let bez větších problémů. Tentokrát jsme dokonce zapomněli na kapky do ucha, ale uvědomili jsme si to až během letu - což znamená, že nebyl žádný problém. 

„To by bylo super, kdyby ten let do NY přesunuli a my tak mohli strávit alespoň jeden den v Helsinkách, viď?”

„…”

„Viď?”

„Neštvi mě!”

„V hlavě mi běžela kalkulačka!”

Naštěstí, pro Vlada tedy bohužel, meškalo letadle pouze něco přes hodinu. Pouze hodinu…jenže ona každá minuta navíc s dítětem může být jako věčnost. V hlavě už mi běžela kalkulačka, která sčítala kolik hodin strávíme v letadle a čas, za který se tam teprve dostaneme. A tak jsme díky Lindě prolezli všechny sedačky, seznámili se s velkou částí našich spolucestujících a doufali, že se alespoň unaví. 

A do určité míry se nám to vyplnilo. Po vzlétnutí se tedy Lojzo vydal na průzkum letadla, následována Vladem a mým strachujícím se výrazem v zádech. Chtěla bych vyjádřit obdiv a vděčnost celé posádce na palubě, neboť byli velice milý a trpělivý se všemi dětmi. A že jich necestovalo málo. 

Linda v ráži, zdroj: Vladimír Balušík

Když nastal ten blažený moment Lindy spánku, podařilo se mi dokonce zhlédnout jeden film. Vévodkyni s Keirou Knightley - film, který jsem už viděla několikrát. Mou další zvláštností je fakt, že se raději podívám desetkrát na ten jistý film, než vidět něco nového. Zkrátka ráda vím, na čem jsem, i ve filmu. 

Spánek se mi bohužel v letadlech vyhýbá. Můžeme letět jak dlouho chceme, ale já nikdy neusnu, znervózňuje mě ta monotónnost. Kdybyste mě posadili do starého autobusu, kterému bude ještě blbnout motor, tak vám zaspím za pár minut, ale klidná cesta letadle - to nehrozí.

Pokračování příště

Nela ♥