Porod v Rumunsku: Prvorodička

 
Klinika Polisano Sibiu, zdroj: clinica Polisano

Titulek jako z bulvárních časopisů. No řekněme si to hned narovinu, žádné drama se nekonalo :) Vzpomínám si na to, jak se mě tenkrát velká část lidí ptala, jestli přijedu rodit do Čech a po mé záporné odpovědi následoval jejich zděšený výraz a klasická reakce: ,,A nebojíš se?” Ne, nebála jsem se. Alespoň ne víc, jako kdybych měla rodit v Čechách. Ne, nejsem zase taková hrdinka, ale celé těhotenství jsem docházela na soukromou kliniku, která byla pět minut jízdy autem od našeho domu. Měla jsem výbornou zkušenost se všemi doktory, se kterými jsem přišla do styku a nepřipouštěla jsem si, že by se mohlo něco při porodu pokazit.

Nebudu tvrdit, že jsem neměla vůbec žádné obavy. Ty ale pramenily hlavně z toho, že jsem byla prvorodička a to, že budu rodit císařským řezem jsem se dozvěděla až ke konci těhotenství. Tímto vyzývám Vás všechny, které nechodíte na pravidelné oční prohlídky a jste zvyklé si několik let objednávat pouze kontaktní čočky z internetu, abyste svůj přistup změnili. Může se Vám totiž stát, že se v 7. měsíci těhotenství dozvíte, že místo dioptrií 6 a 7 máte najednou 9 a 10 a přirozený porod by Vám mohl zrak ještě více poškodit. 

Měla jsem tedy naplánovaný císařský řez a to na 10.7. Ve 35. týdnu těhotenství jsem šla do nemocnice podepsat porodní smlouvu a podívat se přímo na místo činu. Když jsem viděla sály a pokoje, kde budu ubytovaná, spadly ze mě i ty nejmenší obavy, které jsem měla. Paní, která mi vše ohledně kontraktu vysvětlovala, byla opět extrémně milá a já se přistihla, že už se vlastně i na ten porod těším. 

Když se na to všechno člověk dívá takto s odstupem, moc nechápu, na co sem si mohla při prvním těhotenství stěžovat. Ano, poslední týdny těhotenství jsou náročné pro každou ženu. Spadne Vám na zem tužka? Budete se proklínat ještě pár minut za to, že jste se pro ni museli sehnout. Chce se Vám v noci spát? Možná nebudete moci najít dvě hodiny tu správnou polohu, abyste zaspali. Máte ten největší hlad na světe? Možná se Vám po druhém soustu obrátí žaludek a vy si zkrátka už nedáte. No myslím si, že pro příklad stačí, maminky jistě poznají a ty prozatím bezdětné nebudeme strašit ;) Když to však člověk srovná s druhým těhotenstvím, kdy se prostě nemůžete jít natáhnout, kdy se vám zachce, tak to byla do určité míry pohodička. 

Naše milovaná dcera jako kdyby svůj charakter projevila už svým zrozením. Jak jsem psala výše, porod byl naplánovaný na 10.7., můj doktor se vracel 9.7. z dovolené a naplánovali jsme tu velkou věc ihned na jeho první podovolenkový den. Nebyl by to náš Malý Lojzo, kdyby si neřekla, že se jí nechce čekat, a že devítka je krásné číslo. A tak se rodilo 9.7. Předcházelo tomu však dvanáct hodin bolesti, protože ,,prostě já určitě ještě nerodím, a to jsou určitě jenom poslíčci a nepojedeme do porodnice, budeme tam za blázny, že ještě nic”. No, až když mi začala odcházet plodová voda, usoudili jsme, že je zřejmě čas jít si zabalit tašku. Ano, čtete správně, nechávala jsem balení tašky do porodnice úplně na poslední chvíli. Zkrátka jsem si nepřipouštěla, že by se zrovna naše dítě narodilo dřív (mějte prosím pochopení pro naivní prvorodičku) a počítala jsem s tím, že tašku si zabalím večer před nástupem do nemocnice. Naštěstí jsem věděla, že balení mi nezabere moc času, a že veškeré hygienické i kosmetické potřeby včetně plenek a oblečení dostaneme jak miminko tak i já v porodnici. V tomto okamžiku to byla vážně výhoda k nezaplacení. Sbalila jsem akorát pleťovou kosmetiku, pouzdro na čočky, oblečení na den odchodu, hodila do tašky knížku, která v ní také zůstala netknutá po celý můj pobyt a jelo se…

Láska..., zdroj: Nela Balušík

V porodnici na mě čekalo zkonstatování, že už vážně překvapivě rodím, a že máme tedy celkem fofr. Pokud si něco pamatuji naprosto dokonale, tak je to můj klid. Už cestou do nemocnice jsem pouze utrousila poznámku, že je zvláštní, že tentokrát si z nemocnice něco odvezeme s sebou a nebude to jenom mastný účet za služby jako vždy. Nevím, jestli jsem si podvědomě aktivovala nějaký klidový mód, ale když se k tomu vracím takto zpětně, tak jsem nesmírně ráda, že naše Linda přišla na svět bez zbytečných obav a stresu.  

Ubytování na pokoji, navlečení do anděla, hurá na anesteziologii, kde už jsem měla díky bolestem problém se i podepsat a jdeme na to…Po převezení na sál jsem byla ze začátku překvapená, kolik lidí je v místnosti přítomno. Brzy jsem však přestala tyto věci vnímat. Sestry a lékaři byli naprosto úžasní. Snažili se o nějaké téma, které by trochu uvolnilo atmosféru. Jako skvělý nápad se jim jevilo mé tetování, umístěné na jednom boku ve francouzštině. Byla jsem tázaná, co daná slova znamenají. Já jsem však byla tak mimo, že jsem si nedokázala vzpomenout, co že tam mám vlastně vytetováno, takže jsem vypadala jako blbec, který neumí francouzsky utrousit ani ,,bonjour”. Hlavně, že mám prostě tetování. Nevadí.

Po půl hodince bylo naše děvčátko na světě, bez všech komplikací, s váhou lehounce přes tři kila a mírou přesně 50 cm. Byla tady, byla naše a byla krásná. Neskutečný vděk, štěstí a euforie mě neopustili po celý zbytek pobytu. 

Myslím si, že by bylo dobré si shrnout péči, jaké se mi dostávalo. Musím uznat s klidným svědomím, že každý zaměstnanec, se kterým jsem přišla během svého pobytu do styku, byl neuvěřitelně milý a laskavý. Ne všechny sestry mluvily anglicky, s jednou jsme se dorozuměli rusky a další neměly problém vytáhnout telefon s Google překladačem a vždy jsme se domluvili. Vše bylo o tom, že chtěly a přišlo jim to spíše zábavné, než jako práce navíc, která by je obtěžovala.

Jídlo bylo bez jakékoliv ironie velmi dobré, a to já jsem rypáček par excellence. Bohatá snídaně, oběd o třech chodech, včetně domácího moučníku a k večeři opět teplé jídlo…kdo by si stěžoval? Porce byly navíc takové, že po mně můj muž dojídal, když přišel na návštěvu. Čaje na podporu kojení a balené vody zajišťovala rovněž porodnice. Novopečené maminky mají dokonce možnost, že se personál postará o jejich novorozeňátka a nechá si je na speciálním oddělení, pokud chce matka spíše odpočívat a nabrat síly. 

Pokoj na šestinedělí, zdroj: clinica Polisano

Věřím, že skvělá péče, které se mi dostávalo, přispěla k tomu, že jsem si ani nepřipouštěla, že jsem v nemocnici. Po celou dobu jsem byla velmi klidná, až mi jedna sestra nechtěla věřit, že je to moje první dítě, protože prvorodičky se takto prý nechovají. Paní potěšila, ne, že ne. 

V nemocnici jsem pobyla čtyři dny, což je v Rumunsku standardní doba pobytu při porodu císařským řezem. Pokud rodíte přirozenou cestou, můžete opustit nemocnici už po třech dnech. Začalo to nejkrásnější období a to tři týdny placené dovolené, na které má v Rumunsku právo otec novorozeného dítěte, aby pomohl doma matce a dostatečně se sžil s miminkem. A že ten náš ,,tatí” to zvládl na jedničku s hvězdičkou…ale o tom až jindy ;)

 Nela ♥