Welcome to New York

Mám pro Vás pokračování článku Cestujeme do New Yorku. 

New York, New York, město snů.  Město, které nikdy nespí. Díky bože za to, že naše Linda si v letadle alespoň pár hodin pospala. 

Letadlo přistálo, někteří nadšenci stepující u dveří pomalu ještě než jsme se dotkli země. Klasika napříč zeměmi ba i kontinenty. Vždycky si říkám, kolik času tito lidé ušetří? 

Fronta u celní kontroly zapříčinila lehký infarktový stav. Když už jsme to čekali nejméně a byli jsme smířeni s tím, že zde strávíme několik hodin s Lindou v nosítku, otevřela se “family přepážka”. V ten moment to bylo jako, kdyby se Vám zjevily schody do nebe. 

Jsem nervák…A můžu mít připravené a vyplněné všechny formuláře a dokumenty, ale vždycky se budu bát, že něco bude špatně. Zřejmě rumunský syndrom (v Rumunsku můžete volat na úřad, kam se chystáte, řeknou Vám, co s sebou, vy si to obstaráte a na místě Vám řeknou, že nemáte všechno.) Je to pro mě vždycky strašná úleva, když Vám podají lejstra zpátky a vy víte, že jste “ok”. 

„Jako schody do nebe”

A co teď? Když cestujeme, vždy máme připravený rozvrh “kam, kde, jak a co”, ale realita vypadá vždy trochu (většinou diametrálně) odlišně. Například blouděním v New Yorském metru s dítětem v nosítku, velkým kufrem, krosnou na zádech a kočárkem. A pak najdete cestu z metra a pro změnu bloudíte v ulicích…

Vylezete z opravdu ošklivé zastávky metra na Manhattanu (jiné ani v NYC nehledejte) a před Vámi Empire State Building…Jaké jsou pocity? Smíšené. Jsem opravdu nadšená, že tu můžeme být, že můžu konečně zažít tuto velkolepou metropoli, ale na druhou stranu se cítím tou velkou spoustou proudících lidí nesvá (to jsem ještě netušila, jak mi bude, až půjdeme na Times Square). 

Ten největší úkol je ale zatím před námi - dostat se do hotelu. Což znamená opět dolů do podzemí a hledat…a ptát se…a hledat…Máme štěstí na lidi, všichni jsou velmi milí, otevření a ochotní pomoct. Sice si občas u toho musíte poslechnout celý životní příběh oné osoby, ale bereme to, že to k Americe patří :D. Díky typické americké organizovanosti je i navíc vše dobře vyznačené.  

Linda byla celou dobu úžasná - převážnou většinu času spala. Když byla potřeba naše velké miminko přebalit, vždycky se našlo místo, kde to šlo. Díky tomu, že, dovolím si říct, jsme docela zcestovalý, jsme zvyklý na ledajaké podmínky, takže nás jen tak něco nerozhází! Vždy připraveni! 

Našli jsme vlak! Tak moc doufám, že bude poslední a my už se po strasti plné cestě dostaneme do našeho cíle. Už je těch nových vjemů přespříliš. Už si ani s Vladem nepovídáme, už nemáme sílu ani náladu, už prostě chceme pro dnešek konec všem dobrodružstvím. A v momentě, kdy máme možnost si ve vlaku alespoň na chvíli odpočinout, náš Malý Lojzo vstává a začíná zábava…

„Tak Vladí, takže teď už jenom vystoupíme a jsme tam, jo?”

„V podstatě ano.”

….

„My ještě půjdeme dlouho, viď?” 

Odpovědí je mi soucitný pohled. 

Posbíráme všechny poslední zbytky síly a vydáváme se k dalšímu (teď už vážně poslednímu) hledání. Linduška spí v kočárku, který táhne její vyčerpaná matka, která v letadle nazamhouřila oči. Po mém boku kráčí naše hlava rodiny s kufrem a krosnou na zádech. Pohled lehce tragikomický, ale zároveň zřejmě soucitný. 

„Támhle je Hilton…” 

 Jsme tady! 

Pokračování příště

Vaše Nela ♥

NEZBYTNÁ VÝBAVA PRO CESTOVATELE