Žijete v Rumunsku?

Valea Rea v župě Arges, zdroj: Vladimír Balušík

Jaké je se adaptovat v krajině, která nemá u široké veřejnosti tu nejlepší pověst? 

,,Ty jedeš mezi cikány? Vždyť tě tam ukradnou! Cikáni, upíři a medvědi, to sis teda uměla vybrat!” Po takovémto zkonstatování obvykle zazněly doprovodné salvy smíchu. Ano, můj v té době ještě přítel dostal čtyřletý kontrakt v srdci Transylvánie a já byla tak strašně moc zamilovaná, že ani vzdálenost jednoho tisíce kilometrů a všech těch věcí, kterými mě strašili, mi nezabránila v tom, abych byla každou volnou chvíli v Rumunsku. Z dojíždění se stalo plnohodnotné přestěhování v momentě, kdy jsme zjistili, že budeme tři. Pendlování mezi Čechami a Rumunskem tedy skončilo a já si zažádala o přechodný pobyt…a naplno si to tady zamilovala. 

Ihned na začátku si pojďme upřímně říci, že i já jsem měla určité obavy, co nás v této zemi čeká. Jestli je tato krajina bezpečná a jaké nátury budou místní lidé? Už po mé první návštěvě jsem však byla okouzlena krásou Rumunska. Naprosto překrásná příroda, o kterou však není pečováno s takovou láskou, jakou by si bezesporu zasloužila. Bohužel do Rumunska ještě nedorazil ,,trend” vážení si přírodního bohatství a tak odpadky najdete všude, včetně nejvíce navštěvovaných turistických atrakcí. Jistě, dalo by se namítat, že je to pochopitelné díky velké frekventovanosti návštěvníků, zde však nenajdete zájem o to, aby se po skončení otevírací doby místo uklidilo. Uvidíme, zda za několik let bude situace změněna k lepšímu a Rumuni si tak uvědomí velký potenciál jejich země, který by mohli využít ve svůj prospěch, pokud by se o ni více starali. 

Co se týče bezpečnosti, je třeba si uvědomit, že je velký rozdíl v tom, kde se v zemi nacházíte. My žijeme v krásném městě Sibiu, známém také pod německým názvem Hermannstadt, můžete se setkat také s českým označením Sibiň. Město bylo vybudováno již ve 12. století Sasy a v minulosti zde převažovalo německé obyvatelstvo. Velká většina z nich se však po druhé světové válce postupně odstěhovala zpátky do Německa. V současné době zde žije okolo 150.000 obyvatel. Město tedy nepatří mezi ta největší, ale vždy jsme zde našli vše, co jsme potřebovali. Nikdy jsem neměla sebemenší obavy o svou bezpečnost. Bylo pro mě naprosto přirozené si například stopnout v noci ve městě taxík a nepřipouštěla jsem si, že by to skončilo jinak, než že bych dorazila v pořádku domů. Taxikáři jsou tu obecně velmi milí a nikdy se nás nesnažili takzvaně ,,odrbat” kvůli tomu, že jsme cizinci. Rádi se Vás zeptají, jestli se Vám jejich země líbí, a když se dočkají kladné odpovědi, nemůžete si nevšimnout jejich upřímné radosti.  

Pohled na město Sibiu, zdroj: Vladimír Balušík

Tímto jsme se dostali k lidem. Běžně se tu setkáte s empatií i arogancí, jako úplně všude ve světe.  Zdejší mentalita nám někdy sice připadala zvláštní, ale to je podle mě přirozené, roli v tom může hrát historie země či jiné náboženské vyznání (v Rumunsku se až 87% obyvatel hlásí k pravoslaví). Možná jsme měli pouze štěstí, ale za ty roky v Rumunsku jsme potkali a poznali spoustu úžasných lidí, kteří nám pomohli nebo k nám prostě byli jenom přátelští a milí. A na tohle budeme navždycky vzpomínat. Moje milované slunné Rumunsko, kde lidé tolik neřeší, co přijde zítra, dnes je dnes. Proč vyzdvihuji slunné? Pochazím z Vysočiny…našinec jistě pochopí. 

Věc, se kterou jsem se těžce vyrovnávala, byl propastný rozdíl mezi bohatými a chudými. Zde se v praxi moc nesetkáte se střední třídou, v Rumunsku se vám zkrátka bud’ hodně daří nebo jste víceméně na okraji společnosti. Pro citlivou duši jako jsem já, je vždy těžké vidět žebrající dítě před supermarketem, kam jdete nakoupit nebo starou babičku, která v centru v tradiční rumunské sukni natahuje vrásčitou ruku. Zprvu jsme byli velmi naivní, s postupem času jsme ale pochopili, jak to tu chodí, a že žebrající dítě nebo senior je jenom skvělý business řízený mnohdy místní mafií. O to je to všechno však smutnější…

Podle mě by se hodilo zkonstatovat, co mně osobně tato země dala. Díky zdejšímu systému jste najednou vděční za to, když někam přijdete a všechno funguje tak, jak má. Počáteční frustraci z toho, když někam zavoláte a informujete se, co všechno potřebujete pro vydání toho a onoho dokumentu, abyste poté přišli a bylo vám řečeno, že vám přesto všechno stále něco chybí, vystřídalo pobavení a vděčnost k českým úřadům a jejich úředníkům. Nyní, když je potřeba vybavit něco v Čechách, vypadám vždycky jako blbec, který se pro jistotu ujišťuje třikrát, zda je daná věc skutečně vyřízená. Holt rumunský odchov…Bude mi chybět místní trh s ovocem a zeleninou, kde si přivydělávaly převážně babičky k důchodu. Nikdy nezapomenu na ,,naši paní”, u které jsme pokaždé nakoupili alespoň pár kousků zeleniny, abychom jí udělali nějakou tržbu, i když její zelenina nebyla ta z nejkrásnějších. Odměnou nám byl vždy její vděk a úsměv nebo malý bonus například v podobě jablíčka pro naší Lindu. Jako nejhlavnější věc, kterou mi zde ty roky daly, bych vážně uvedla vděčnost. Vděčnost za naše rodiny, za přátele, za země, ze kterých pocházíme (manžel je Slovák). Je dobré strávit určitý čas v méně vyspělé krajině, naučí vás to si vážit věcí, které vám dříve přišly samozřejmostí. 

Korvínův hrad ve městě Hunedoara, zdroj: Vladimír Balušík

Trochu humoru na závěr

Dokážete si představit, že vám dorazí balíček z Číny a vy si ho musíte jít na poštu regulérně najít v pytli? Nebo to, že vám někdo pošle doporučeně balík a na poště vám ho najdou až za půl roku? A co třeba to, že pošťák dá výpověď a vy se tak musíte jít na poštu občas zeptat, zda tam čirou náhodou nemáte nějaký ten dopis? A co teprve to, že bez pošťáka vydrží pošta ještě dva měsíce a potom na férovku zavře? Rumunsko, budeš mi chybět! 

Nela ♥